ÚVOD
Jako téma seminární práce jsem si zvolil Měna a peníze, směnitelnost měny a evropská měna, hotovostní a bezhotovostní oběh. Toto téma je velmi obsáhlé a cílem této seminární práce je popsat základní charakteristiky jednotlivých okruhů tématu a jejich vzájemné vztahy.
MĚNA A PENÍZE
Jednotlivé státy světa nebo více států společně (jako např. Evropská měnová unie) používají na svém suverénním nebo vymezeném území zákonné platidlo. V České republice je zákonným platidlem Koruna česká tak, jak to definuje zákon č. 6/1993 Sb. o České národní bance (dále jen ČNB), ve znění pozdějších předpisů. Měna musí splňovat následující předpoklady:
- Uznání právním řádem státu, na jehož území působí,
- Skutečný platební prostředek, kterým lze plnit peněžní závazky
- Skutečně používaným platebním prostředkem i v nebankovním běžném platebním styku,
- Skutečným prostředkem uchováváním peněžních hodnot.
Dnešní měny ve světě nejsou kryty zlatem ani jinými komoditami (zlato a ostatní drahé kovy) a to od roku 1971, kdy byl zrušen tzv. zlatý standard neboli Brettonwoodský měnový systém. Tento systém definoval, že unce zlata byla fixována na 35 USD, tzn., že kdokoliv si mohl vyměnit papírové peníze za zlato. Jelikož však postupně docházelo k vydávání dalších peněz do oběhu, nebyl takto nastavený systém dlouhodobě udržitelný, a proto došlo k jeho zrušení.
Zákonná platidla, tzn. peníze jsou v dnešní době také chápány jako prostředek směny, přičemž objem směny je vázán na nominální hodnotu bankovky nebo mince. Nominální hodnota však nepředstavuje žádnou reálnou hodnotu a je založena na všeobecné důvěře v hodnotu uvedenou na penězích, rozhodnutím státu nebo seskupením států (Evropská měnová unie), a na ochotě trhu peníze v dané hodnotě přijímat.
Před tím, než lidé začali používat peníze jako prostředek směny, docházelo k barterovému obchodu, kdy se vyměňovaly určité druhy zboží za jiné, samozřejmě takovýto systém obchodu vyžadoval, aby se vzájemně obě strany našly a obchod realizovaly. Později se postupně přešlo k vydávání mincí, které byly obvykle z drahých kovů, jako jsou zlato nebo stříbro. Aby došlo k vyjádření nějaké hodnoty, mince se normovaly, tj. určila se jejich hmotnost, která představovala určitou hodnotu, za kterou šlo nakoupit zboží nebo služby v rozsahu daném platidlem.
Vedle mincí vznikly bankovky. První bankovky tak, jak je chápeme dneska byly vydávány v Číně už v 11. století, v Evropě se pak první papírové peníze objevily v 17. století. Zprvu se jednalo o jakési potvrzení hodnoty uložené v penězích a bylo možné je směnit za mince. Až později se bankovky staly součástí peněžního oběživa.
Peníze v podobě mincí a bankovek má v České republice výhradní právo vydávat pouze ČNB, která je ze zákona emisní bankou. ČNB tak mimo jiné:
- Spravuje zásoby bankovek a mincí a organizuje jejich dodávky od výrobců,
- Sjednává tisk bankovek a ražbu mincí a dozírá nad jejich ochranou před paděláním,
- Zajišťuje výměnu za jiné nově vydané bankovky a mince.
SMĚNITELNOST MĚNY
Směnitelnost neboli konvertibilita měny znamená, že určitou měnu lze směnit s ostatními měnami v určitém kurzu. Kurz je stanoven trhem, tj. nabídkou a poptávkou nebo pevně fixovaný na měnu jinou. Existuje konvertibilita úplná nebo vnitřní, kromě toho jsou i měny nekonvertibilní (např. československá koruna před rokem 1989). Plně konvertibilní měnou na světě jsou dnes např. americký dolar, britská libra, japonský jen, švýcarský frank a další.
Za stabilitu měny je odpovědná ze zákona ČNB a má možnost ovlivňovat kurz české koruny vůči ostatním měnám svými zásahy. Kolísání kurzu měny má vliv na hospodářství každé země. V případě České republiky, kdy česká koruna výrazně posilovala vůči euru i americkému dolaru, jde o relativně negativní vliv. Posilováním koruny dochází ke zdražování zboží a služeb, které tuzemské firmy vyvážejí do zahraničí. Dále pak při převodu ze zahraniční měny na koruny dochází ke kurzovým odchylkám, které mohou být kurzovou ztrátou nebo kurzovým ziskem. Proti těmto rizikům se lze i pojistit, toto však nese další rizika a hlavně zvýšené náklady pro podniky.
Měny lze směňovat bezhotovostně i hotovostně. V případě bezhotovostní směny jde o devizy, v hotovostním platebním styku hovoříme o valutách.
EVROPSKÁ MĚNA
V návaznosti na politickou a hospodářskou spolupráci v Evropě, se členské státy dohodly na vytvoření společné evropské měny, Eura, jako důraz na větší integraci evropské ekonomiky a její stability v globálním prostředí. Mimo jiné také zdůraznit jednu z původních myšlenek společné Evropy a to pohyb zboží, služeb a kapitálu bez větších omezení.
Euro je společnou evropskou měnou, kterou dnes používá na svém území 17 členských států Evropské unie, které vytvořily tzv. eurozónu. Euro bylo zavedeno v r. 1999, nejprve jako „virtuální měna“ pro bezhotovostní platby a pro účetnictví, přičemž se i nadále používaly národní měny. Dne 1. ledna 2002 pak bylo euro zavedeno i ve formě bankovek a mincí pro hotovostní platební styk a tím pádem došlo k absolutní náhradě národních měn. K přechodu z národních měn na euro byly v jednotlivých zemích pevně stanoveny kurzy eura.
Aby mohly členské země Evropské unie přijmout jednotnou měnu, musí splnit následující kritéria po danou dobu:
- Cenová stabilita, kdy inflace nesmí překročit o 1,5 procentního bodu stanovený rámec,
- Stabilita devizového kurzu, alespoň 2 roky před vstupem do měnové unie se musí kandidátská země zapojit do ERM II a nesmí dojít po tuto dobu k devalvaci národní měny,
- Konvergence dlouhodobých úrokových sazeb, nominální úroková míra nesmí přesahovat o více než 2% průměr tří zemí s nejlepšími výsledky týkající se cenové stability.
-
Veřejné finance:
- Výše hrubého veřejného dluhu nesmí překročit 60% HDP
- Deficit veřejného rozpočtu, podíl deficitu státního rozpočtu musí na HDP musí být menší než 3%
V současné době jsou členy eurozóny tyto členské země EU:
Belgie, Německo, Irsko, Španělsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko, Finsko (všechny země od r. 1999), Řecko (2001), Slovinsko (2007), Kypr, Malta (2008), Slovensko (2009) a Estonsko (2011).
Eurem tak dnes platí 330 milionů lidí, přičemž jednotlivé státy Evropské měnové unie si určují vlastní rozpočty s ohledem na dodržování výše uvedených zásad. Aktuální dění však ukazuje, že některé země s tímto mají značné potíže (Řecko, Irsko, Portugalsko a další), a vznikají tak podpůrné fondy na záchranu národních ekonomik s cílem zamezení bankrotu jednotlivých zemí a tím ohrožení měnové stability v celé EMU.
Evropská centrální banka (ECB) je jednotnou bankou pro euro. Hlavním cílem ECB je péče o kupní sílu eura, tedy o cenovou stabilitu v eurozóně. ECB však není emisní bankou, tou jsou jednotlivé centrální banky států EMU. ECB koordinuje vyváženou výrobu bankovek a mincí v určitých nominálních hodnotách.
Česká republika jako člen Evropské unie má právo na přistoupení k jednotné evropské měně, nicméně z důvodů výše uvedených aktuálních problémů, Vláda ČR dosud nestanovila termín pro přijetí.
HOTOVOSTNÍ A BEZHOTOVOSTNÍ OBĚH
Jak již bylo uvedeno výše, peníze jako zákonná měna jednotlivých států nebo společenství států (EMU), slouží ke směně za zboží a buď hotovostními, nebo bezhotovostními operacemi.
Hotové peníze je jedna z forem oběhu peněz v ekonomice. Hotovostní peníze mají dokonalou likviditu, tzn., že nepotřebujeme žádný čas k jejich přeměně. Ze zákona jsou všichni obchodníci povinni hotové peníze přijmout. Jsou snadno přenositelné a dělitelné.
Nevýhodou hotovostního oběhu jsou náklady na výrobu, údržbu oběhu, jejich výměnu a likvidaci. Emisní bankou v ČR je ČNB, která nechává hotové peníze vyrábět dle schválených vzorů s tím, že jsou maximálně chráněny vůči padělání. ČNB také zajišťuje distribuci hotovost do komerčních bank, popř. je stahuje z oběhu, pokud již přestaly platit nebo jsou poškozeny.
K bezhotovostnímu platebnímu styku dochází, kdy se z účtu plátce převádí požadovaná částka na účet příjemce. Bezhotovostní platební styk je tak vyhrazen peněžním institucím – bankám. V případě, kdy dochází k převodu peněžních prostředků z jednoho účtu na druhý v rámci jedné banky, provede se převod peněz v zúčtovacím centru banky. Pokud však dochází k převodu mezi jinými bankami, musí banka použít pro převod peněž mezibankovní zúčtovací centrum, tzv. CERTIS (Czech Espress Real Time Interbank Gross Settlement System).
Pro mezinárodní bezhotovostní platební styk se využívá systému SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication). Celých systém je plně elektronický a probíhá přes mezinárodní clearingové centrum.
Bezhotovostní platby jsou dnes více a více rozšířené díky platebním kartám, které vydávají svým klientům jednotlivé banky. V zásadě lze rozdělit platební karty na kreditní a debetní. Kreditní karty jsou spojené s určitým druhem úvěru, kdy klient nemusí mít dostatek finančních prostředků na účtu platby jsou prováděny na jeho vrub až to výše povoleného kontokorentu. Postupně je pak bance splácí. Debetní karty umožňuje držiteli karty provádět finanční operace (vybírat hotovost, provádět platby) od výše zůstatku účtu nebo dle individuálně nastaveného limitu.
ZÁVĚR
Peníze jsou prostředkem uspokojování nejrůznějších potřeb lidí. Nicméně si velmi málo lidí uvědomuje, že peníze, které mají ve svých peněženkách nebo na účtech jsou jenom imaginární relativní hodnotou, jejíž výše je ovlivňována celou řadou okolností a možnosti účinně působit na zhodnocování jsou poměrně omezené. Určitě i pro mne bylo při zpracování této seminární práce zajímavé zjištění o fungování bezhotovostních operací tuzemských i mezinárodních, principy fungování zajištění, úvěrování atp. V návaznosti na finanční právo, hodnotím mnohé ustanovení právních předpisu jako kogentní, spíše až technického charakteru vymezující přesné pravidla pro fungování finančních institucí v ČR i v kontextu mezinárodních finančních operací.
Zdroj:
Zákon č. 6/1993 Sb.
https://ec.europa.eu/economy_finance/euro/index_cs.htm